foto1
foto1
foto1
foto1
foto1

OBEC MARKVARTICE

obec, kde se dobře žije!

NEPŘEHLEDNĚTE

MOBILNÍ ROZHLAS MARKVARTICE

VIRTUÁLNÍ PROHLÍDKA

VIRTUÁLNÍ PROHLÍDKA - OBEC MARKVARTICE

WEBKAMERY OBCE

NAPLÁNUJ SI VÝLET

MAPOVÝ PORTÁL

PANORAMA OBCE

Z HISTORIE KRAJE MEZI DĚČÍNEM A ČESKOU LÍPOU – ROD MARKVARTICŮ

Keltské a germánské kmeny

V posledních stoletích před začátkem křesťanské éry byly úrodnější části našich zemí obývány Kelty, kteří však do severních Čech (s výjimkou kaňonu Labe) přímo nezasáhli. V posledním století př.n.l. pronikají na Českolipsko silně pokeltštěné germánské kmeny (Markomani). Jejich stopy nalézáme u Jestřebí, Sloupu, Svojkova, u Kobyl na Českodubsku. Nálezy z římského impéria z prvního století našeho letopočtu jsou … spíše ojedinělé. Slovanské osídlení

Od šestého století byly naše země postupně osídlovány slovanskými kmeny. Hmotné nálezy (keramika pražského typu) se podařilo zachytit na jihu Českolipska nedaleko Dubé. Do krajiny kolem pozdější Stráže pronikalo obyvatelstvo z úrodnějšího vnitrozemí jen pozvolna, a to zvláště podél obchodních cest prostupujících zdejší území. Patrně nejstarší a nejvýznamnější byla záhošťská–záhvodská cesta vedoucí z centra země Boleslavskem a Mimoňskem na Žitavsko. Na tradici starší cesty navazují nálezy římských mincí z 2. – 5. století (úpatí Bezdězu, u Hvězdova). Na nedalekém Děvíně a v jeho okolí byly nalezeny sestercius Antonina Pia (138–161) a mince Konstantinova (313–337). V 9. až 11. století se síť cest postupně ustalovala. Přes Stráž vedla nejvýznamnější a asi nejstarší již zmíněná cesta záhvozdská, zvaná též milčanská nebo žitavská. Starší trasu této cesty dokládají zachovalé valy někdejšího hradiště na kopci u Svébořic, pamatující snad ještě dobu mladohradištní a také místní jména odvozená od stromů, které cestu vyznačovaly – Olšina, Jablonec, Borovice, Jivina, Bukovina. Směřování zemské stezky na sever od Stráže k Jablonnému pomáhá určit poklad asi 700 brakteátů, ukrytý ve 13. století v Dubnici. Další důležité cesty vedly přes Českou Lípu na Litoměřice nebo přes Hrádek na Liberec a Turnov. Osídlování pronikalo postupně z vnitřních Čech k severu, ale také od severu k jihu z území lužickosrbských Milčanů. Řada místních jmen (Brniště, Druzcov, Dubnice, Lipá, Luhov, Svébořice) dokládá staleté pronikání kolonistů z vnitřních Čech, některé jako doklady činností (Osečná, Proseč, Provodín), některá jména jsou dokladem tzv. služební organizace (Kravaře, Dehtáry). Některé názvy dokládají jazykové odlišnosti charakteristické pro srbštinu např. Hrádek, Chrastava, Sloup, Tlustec, Ploučnice). Období vnitřní kolonisace dosvědčují tzv. mytební jména Žďár, Ždírec, Kluky – stejně jako starší Újezdy a mladší Lhoty, názvy typické pro 11. až 13. století. Velká kolonizace

Ve 13. až 14. století dochází k zakládání nových vesnic a osad v méně hustě osídlených pohraničních hvozdech. Tato tzv. velká kolonizace se odehrává již za podstatné účasti německých kolonistů z přelidněných území pozdějšího Nizozemí a západního a středního Německa. Nebývalý populační nárůst a nutnost hledání obživy pro mladší syny hospodáře vedly k postupnému využívání méně hustě osídlených území. Němci přicházeli za dobrými hospodářskými podmínkami a snažili se, aby byly lepší než v původních domovech. Při emfyteutickém právu (emfyteuse – dědičný pacht, zákupní právo) se vytvářel smluvní vztah, který zaručoval poddanému držení příslušné půdy. Němečtí kolonisté zakládají v pohraničním hvozdu četné lesní lánové vesnice, charakteristické svým protáhlým tvarem v údolích a stavbou usedlostí táhnoucích se podél potoka a silnice. S nárůstem obyvatel se vesnice rozšiřují, někdy i stavebně splynou a dnes tvoří i několik kilometrů dlouhý pás usedlostí po obou stranách silnice. Poblíž Stráže to jsou např. Žibřidice, Křížany nebo i Pertoltice a Grunov. Němečtí kolonisté k nám přicházeli jednak ze severu (ze Žitavska) jednak ze západu proti toku Ploučnice. Oba proudy se setkaly kolem České Lípy a Mimoně. Kolonisté nazývají zakládané osady jmény končícími na – dorf. Např. severně od Stráže ležící Jonsdorf a také Dietrichsdorf (Jitrava) a Seifersdorf (Žibřidice). Mytební jména zakončená na – walde, – hain nejsou tak hojná.

Oboustranná výhodnost, především vidina pravidelných plateb od sedláků vedla vrchnosti k převádění i starších českých osad z dosavadního českého práva na německé. Vznikají tak národnostně smíšené vesnice a nesou mnohdy dvojí pojmenování, vedle původního slovanského ještě nové německé, např. Zbyny – Ludwigsdorf, Skalice – Langenau, Bohatice – Voitsdorf a řada dalších. Nové osídlence nezvali do pomezního hvozdu, patřícího původně panovníkovi, převážně čeští králové, nýbrž většinou již šlechtické rody – Ronovci a Markvartici.

NEJSTARŠÍ HISTORIE MARKVARTIC

K založení Markvartic, která vznikla jako jedna z lánových obcí, došlo pravděpodobně již v první polovině 13. století.. Jednalo se patrně o původní osadu s německým obyvatelstvem, které se zde usídlilo v první kolonizační vlně. Zakládající obyvatelé byli lhůtními osadníky, kteří se nejprve zabývali mýcením lesů a zakládáním lesních honů. Obec je tedy jednou z nejstarších z období klučení. Indicie, které tomuto nasvědčují, jsou zejména:

  • První zmínka o obci z roku 1281 (listina v drážďanském archivu) kdy patřila k panství hradu Ostrý. Už samotný název však naznačuje dřívější kolonizační aktivitu rodu Markvartů.
  • Založení velkých rolnických usedlostí v okolí s podobnou datací prvních zmínek.
  • První část místního jména, podle něhož došlo k založení vesnice dlouholetým purkrabím a jistě též lokátorem Markvartem z Děčína („na Děčíně“), který zde tuto hodnost držel v letech 1197 – 1230 nebo méně pravděpodobně purkrabím Markvardem II., z let 1249 až 1262.

Markvartice přešly r. 1283 ke staršímu panství Scharfenstein (Ostrý), ale již o sto let později od první zmínky (jistě před rokem 1405) byly postoupeny Janem z Michalovic z větší části rytířům Blektům z Dubé, kteří si jako sídlo postavili v Dolních Markvarticích tvrz, později zvanou Červený dvůr. Doložen je rytíř Přibík Blekta z Útěchovic a členové jeho rodu patřili k poddané šlechtě Michaloviců (Markvarticů). Na počátku 15. století je doloženo několik majitelů více částí vsi (bratři ze Schönfeldu, Jan z Lutic, Hynek Berka z Dubé). Ve vsi přitom existovala i druhá tvrz, která sloužila jako panský dům.

Druhá, menší část Markvartic zůstala zprvu dále součástí panství hradu Scharfestein (doloženo 1457) a byla, poté, kdy roku 1528 dočasně přešla na Hanse Knoblocha z Varnsdorfu, spojena kolem roku 1540 se sídlem Červený dvůr (Rotehof).

Třetí, horní část Markvartic, patřila od konce 14. století saskému rodu Lutticů, kteří v té době vlastnili i sousední obec Veselé.

Po Blektech měli v držení panství Červený dvůr – Markvartice, následující majitelé :

  • Od roku 1490 Schönfeldové (majitelé panství Benešov a sousedních Horních Habartic). Tito majitelé roku 1568 přestavěli v renesančním slohu tvrz Rotenhof, a tím se toto sídlo získalo architektonickou dispozici renesančního zámečku, kterou si drží doposud.
  • V roce 1576 držel Markvartice Leutold Köbl z Geysingu.
  • Od roku 1580 zde byl pánem Wolf ze Salhausenu.
  • Johan z Oppendorfu vlastnil Markvartice od roku 1618.
  • Salhausenové a Oppendorf měli Markvartice též jako součást benešovského panství.
  • Roku 1623 získal panství převlékač kabátů, vychytralý a zpupný pán Ota Jindřich z Wartenberku (Otta Heinrich).
  • V roce 1626 zde panoval Sigmund Wolkenstein- Rodenegg.
  • Od roku 1631 svobodní pánové, později hrabata Thunové z Děčína.

Za Thunů panství, které od roku 1667 – 68 v důsledku spojení s tehdejšími Luttickými dílčími statky v Horních Markvarticích (Dolní Favoritenhof nebo též Rechenberghof a Hirrschhof, čili Jelení dvůr), dostalo název Velké Markvartice, a připadlo k panství Benešov. Jeho součástí zůstalo a do roku 1850, kdy bylo začleněno do pozemkového majetku Česká Kamenice.

V nejstarší k Markvarticím se vztahující listině (dokladu) z roku 1281, je jmenován Johann de „marquartic“. Tato listina je uložena v drážďanském archivu. V papežském seznamu desátků z let 1352 až 1405 je obec označena jako „Marquardi villa“ a „Margwardi villa“. V českokamenické městské knize je obec zmiňována psána jako „Markerssdorff“ a „Markersszdorf“. Českojazyčné úřední listiny (zemské desky a dvorské lenní desky) používají částečně formu „Markwarticz“, „Markwarticze“ (roky 1412, 1543, 1580, 1619) a částečně formu Marguarczdorff (roky 1457, 1460) nebo též „Marquersdorff“ v roce 1460.

MARKVARTICE ZA TŘICETILETÉ VÁLKY – SELSKÁ VZPOURA

Pro poddané znamenalo období třicetileté války zvláště tvrdou zkoušku, protože šlechta přes značné ztráty na majetku nehodlala nic slevit z dosavadního způsobu života. Jeden z posledních potomků kdysi slavného rodu Vartenberků, Ota Jindřich z Vartenberka, získal v r.1621 statek Markvartice náhradou za půjčku císaři. Když se ujímal statku, slíbil svým poddaným, že je vezme v ochranu a bude jim otcem. Když mu však složili hold, dal jim hned na srozuměnou, že je koupil jako nevolníky a že jsou povinni konat pro něho práce, které jim přikáže. Čeledi ve svém dvoře vůbec neplatil mzdu, bez náhrady jim sebral dobytek, zakázal jim sbírat dříví v lese. Na podzim 1625 rozkázal svým poddaným, aby přestoupili do šesti týdnů na katolickou víru. Míru všech dřívějších příkoří dovršil zákaz slavení posvícení. Poté dostaly události rychlý spád: povstání se zúčastnili poddaní 6 vesnic (Markvartice, Huntířov, Habartice, St. a N. Oleška a Brložec). Vůdcem povstání byl huntířovský kramář Kryštof Tenner. Shromáždil poddané a navrhl jim sepsat Vartenberkovi prosebné přání, aby je ponechal při jejich víře tak dlouho, dokud okolní vesnice také nepřijmou katolickou víru. Avšak toto tajné shromáždění bylo Vartenberkovi prozrazeno a ten dal ihned zatknout 6 poddaných a uvrhl je do vězení. To popudilo ostatní tak, že se rozhodli ozbrojit se a obklíčit zámek. Nyní teprve dostal Vartenberk strach a prosil poddané, aby se odebrali domů. Ti však již zřejmě byli natolik rozezleni, že do zámku vtrhli a Otu a jeho ženu zabili. Nastalo velké vyšetřování a hlavní vůdci povstání byli popraveni. HISTORICKÉ PODÍLNICKÉ STATKY A MAJETKY V MARKVARTICÍCH Rotenhof

Nejvýznamnějším je Červený dvůr (Rotenhof) v nejspodnější části Markvartic se statkem. Je patrně stejně staré jako Favoritenho (Dolní Favoritenhof), který ležel v horní obci. V berní rule z roku 1654 je Červený dvůr zaznamenán jako „statek Markvartice, 1. podíl“.

Kromě statku zde existoval již v 15. století panský dům. Ten byl roku 1568 Schönfeldy rozšířen a přestavěn do podoby renesančního zámečku. Od té doby se začalo používat jméno Červený dvůr. Snad nesl červenou omítku a byl tímto označením odlišen proti „Bílému dvoru“ v sousedních Horních Habarticích. Po Bílé hoře patřil Červený dvůr posledním Vartenberkům. Roku 1625 byl v Červeném dvoře zabit vzbouřenými sedláky Ota Heinrich (Jindřich) z Vartenberka. Dolní tvrz je tedy místem zániku rodu Vartenberků.

Po převzetí rodinou Thunů od roku 1631 byly obytné budovy používány jen pro účely správy a pro personál. Bylo zde sídlo střediska panství Velké Markvartice (sídlo „purkrabího“). Ze 16. století pocházející pivovar roku 1788 zčásti vyhořel, byl však po rekonstrukci v provozu a to až do roku 1875. V Josefinské mapě z let 1781 – 82 jsou Markvartice a „Rothe Mayerhof“ (Červený dvorec) označeny zvláště. Pivovar měl v tehdejší době kapacitu 504 sudy piva ročně, což odpovídá přibližně 1230 hl, později dosáhl výstav až 2700 hl ročně. Polnosti panství byly od roku 1833 pronajímány malorolníkům a po první světové válce byly nájemcům prodány. Současně bylo až do té doby v budovách zámku provozované lesnictví přeložena na Františkův vrch (Franzberg) u Huntířova. Dolní Favoritenhof (nebo Rechenberghof)

Jde o nejstarší rytířské sídlo a panský dvůr rodiny Lutticů v původně nerozděleném panství Freudenberg – Ober Markersdorf (Veselé – Horní Markvartice). Při dělení roku 1518 jej převzal Hans z Lutticů. Dvůr ležel na místě pozdějšího hostince „Wegschmiede“ (Kovárna), Markvartice č.p. 123. Označení „Favoriten“ skýtá doměnku, že se na počátku jednalo o sídlo „oblíbence“. Roku 1637 přešel částečný majetek s „Faberryttenhofů dědickou cestou z Lutticů na rodinu von Rechenbergů, která ho už roku 1667 prodala hraběti Thunovi. V berní rule z roku 1654 je toto sídlo označeno jako „statek Markvartice, 2. díl“. Jelení dvůr

Toto rytířské sídlo bylo roku 1518 odštěpeno pro Zikmunda z Luttic od hlavního sídla. Statek stál na místě pozdějšího hostince „Neue Schenke“ (Nový výčep, č.p. 122), napříč pod dvorem Rechenberg. V roce 1597 přešel tento dílčí majetek dědickou cestou na rodinu Hoferovu z Lobensteinu a roku 1661 na Gottfrieda Leopolda Hirsche von Pomyschl (z Pomyšle), který jej roku 1668 prodal hraběti Thunovi. V Berní rule z roku 1654 je toto sídlo označeno jako „Statek Markvartice, 4. část“. (Jako Markvartice, 3. část byl označen v roce 1654 Freudenhöfel, který je zmiňován u obce Veselé). RODY MARKVARTICŮ A VARTENBERKŮ Markvartici

Páni z Vartenberka jsou odnoží jednoho z rodů české vyšší šlechty – Markvarticů. Jejich rozrodem a postavením vlastních hradů se ustavily rody pánů z Vartenberka, z Michalovic, ze Zvířetic, z Valdštejna. Vesměs to jsou šlechtické rodiny, jejichž příslušníci mnohokráte zasahovali do dějin Koruny české. V jednotlivých rodech se odráží i obliba určitých jmen, u Markvarticů především Markvart, Heřman, Záviš, Havel, Beneš, takže přiřčení osoby tohoto jména Markvartickému rodu je velmi pravděpodobné. Nicméně sestavení rodokmenu nejstarších Markvarticů je obtížné a pokusy různých historiků se různí. Jedni vychází z toho, že Markvartici jsou potomky kmenových charvátských knížat vládnoucích tehdy v severovýchodní části země, druzí zastávají stanovisko, že Markvartici získali své državy obdobně jako ostatní vytvářející se vyšší šlechta a to jako výsluhy za své služby panovníkovi. Prvním předkem Markvarticů je patrně Markvart vyskytující se jako svědek na listině Vladislava II.., kterou kníže v roce 1144 obdarovává jím a jeho manželkou Gertrudou nově založený cisterciácký klášter v Plasích jako odnož hornofranckého kláštera langheimského. Tento Markvart je zřejmě totožný s královským komořím Markvartem, zmiňovaným v roce 1159. On nebo jeho bratr Beneš je asi zakladatelem dalšího cisterciánského kláštera Hradiště na soutoku Zábrdky a Jizery (1177?) První němečtí mniši slyšeli od okolního obyvatelstva označování kláštera “gradišče“, svůj klášter nazývali “Gradis“ nebo “Gredis“. K proměně staročeského “g“ v “h“ došlo ve druhé polovině, převážně ve třetí čtvrtině 12. století a od té doby by již mniši slyšeli vyslovovat “hradiště“. Hradišťský klášter se zasloužil o kolonizaci lesů a bažin pomezního hvozdu v části Ralské pahorkatiny a v horním Pojizeří.

Markvartici byli českými knížaty a později králi pověřováni vysokými státními úřady. Nejčastěji zastávali úřady purkrabí čili kastelánů panovníkových hradů, vyskytují se i v bezprostředním okolí panovníka jako komoří nebo maršálové. Vartenberkové

Synem Markvarta mladšího, syna stejnojmenného otce Markvarta z Března, byl pravděpodobně Beneš, jenž se v písemných pramenech prvně jmenuje v roce 1281 po hradu Vartenberku a bývá tudíž provozován za jeho zakladatele. Z roku 1283 je také zachována první pečeť Beneše z Vartenberka. Zakladatelem hradu i prvním nositelem predikátu „z Vartenberka“ mohl být již Benešův otec Markvart jelikož se dochovala pečeť hlásící se bez pochyby do 13. století a nesoucí opis S. MARQVARDI DE WARTENBERC a ještě s vyobrazením staršího společného markvartického erbu s kráčející lvicí. Ve 2. polovině 13. století se začaly oddělovat markvartické větve, nazývající se po svých nových hradech, začaly užívat i odlišné rodové znaky, Vartenberkové například od počátku 14. století štípený štít černo – zlatý. V průběhu generací byly državy Markvarticů rozděleny na menší celky a k nim byly postaveny i hrady – Michalovice u Ml. Boleslavi, Lemberk u Jablonného v Podještědí, Šarfštejn u Benešova. Syn Beneš zbudoval své hradní sídlo při staré cestě, spojující tyto državy, na Strážném vrchu módně tehdy přezvaném na Wartenberg, záhy počeštěném na Vartenberk nebo Vartnberk. V podhradí se pak vyvinulo městečko nazývané po svém mateřském hradu. Hrad dvoudílné dispozice v sobě dodnes skrývá zbytky hranolových věží a hradebních zdí o šířce přes dva metry. Páni z Vartenberka zastávali dědičně úřad nejvyššího číšníka českých králů, Beneš Veliký předsedal zemskému soudu, v diplomatických službách působili jeho synové Jan a Beneš. Za nepřítomnosti krále se Vartenberkové dělili se svým příbuzným a přítelem Jindřichem z Lipé o vládu v království. Pod Stráž pod Ralskem patřila tehdy i Mimoň a v roce 1371 vydal Karel IV. potvrzení práv na odedávna v Mimoni vybírané clo. Z výčtu zboží se dovídáme, co se tehdy po cestě do Žitavy a z Žitavy vozilo: byly to zvláště ryby, nasolené maso, plátno, sukno, kůže, obilí, sůl, med, vosk, koření, lůj, kramářské zboží atd.. Pod hrozbou zastavení zboží bylo kupcům zakazováno se vyhnout clu po jiné cestě. Mimoňské clo přinášelo zisky nejen Vartenberkům, ale bylo ku prospěchu i obyvatelům městeček a vesnic na vartenberském panství, jelikož kupci byli povinni na několik dnů zde zastavit a nabídnout převážené zboží.

OBYVATELSTVO

Po celou dobu existence, tedy do roku 1945, byly Markvartice osídleny německy mluvícím obyvatelstvem.

Podle sčítání obyvatel měly Markvartice roku 1833 celkem 1816 obyvatel. Nejvyššího počtu dosáhly patrně roku 1857, kdy zde žilo 2126 lidí. V roce 1890 to bylo 1976 osob a ještě v roce 1890 celkem 1760 obyvatel. Při sčítání obyvatel roku 1939 bylo v obci zaznamenáno 1266 trvale žijících občanů. V současnosti (2008) mají Markvartice 613 obyvatel.

ŠKOLA

Markvartická škola vznikla jistě již v 16. století ve spojení s farou. Do nynější doby nabízí nejstarší důkaz o existenci školy poznámka z roku 1713, kdy je zde zmiňován učitel. V roce 1812 byla postavena budova nové triviální školy, která slouží svému účelu dodnes. Záznamy jsou ve školních kronikách, které jsou kontinuálně vedeny od roku 1833 doposud. Školní kroniku zavedl učitel Anton Anton, který ve škole působil. Škola byla od zmíněného roku 1833 trojtřídní a patřila k ní expozitura v Kerharticích. V roce 1903 se stala školou pětitřídní a tento počet si zachovala do roku 1945. Školní obvod zahrnoval obec Veselé s výjimkou několika domů v tamější horní části. Děti z domů pod Červeným Dvorem chodily do školy v Horních Habarticích.

Po II. světové válce byla škola nejprve pětitřídní. Do měšťanské školy chodili markvartičtí žáci do Benešova nad Ploučnicí, veselské a kerhartické děti navštěvovaly školu v České Kamenici. Od padesátých let 20. století byla pro potřebu výuky devítileté školy zadaptována přilehlá budova domu č.p. 102 . Později se škola stala spádovou pro žáky druhého stupně z obcí Huntířov, Stará a Nová Oleška, Dobrná, Kamenická Nová Víska a Horní Habartice.

FARA, MATRIKA, KOSTEL

Fara Markvartice byla zřízena pravděpodobně současně se založením vsi ve 13. století. Průkaznou se stala zmínka v nejstarších papežských desátkových registrech. V nich je při děkanství Lípa zmínka o příslušné faře „Marquardi villa“ z roku 1352 a „Margwardi villa“ roku 1369, která je povinna platit 6 grošů pololetně, zatímco pro dalších pět prokázaných období mezi lety 1348 až 1405 obnášel desátek jen 3 groše. Téměř po jedno století byla fara luteránská, a sice možná již od roku 1530, s jistotou ale od roku 1565, kdy byly převzata pastorem Thomasem Maurerem. Rekatolizace narazila v Markvarticích na tuhý odpor, kvůli čemuž byla fara dočasně spravována z Benešova. Fara obhospodařovala podle vrchnostenského katastru z roku 1756 ornou půdu i lada.

Farní obvod, který byl v 19. století částí vikariátu Česká Kamenice, zaujímal kromě Markvartic obce Veselé, Veselíčko, Kamenická Nová Víska a Víska pod Lesy. Od roku 1788 do sroku 1853 k markvar­tickému kostelu patři expoziturní kostel v Kerharticích (Gersdorf), včetně alikvotních domů v Lerchenthalu (Skřivánčí). Farářem v letech 1910 do roku 1945 byl děkan Johann Josef Moser.

Matriky křtěných jsou dochovány od roku 1628 a úmrtní od roku 1647.

Farní kostel Svatého Martina je položený nad horní částí obce, na vyvýšenině dříve zvané Kirchberg. Byl vystavěn v letech 1701 – 1703 za faráře Tobiáše Richtera na místě starší církevní stavby. Na tomtéž místě stál původní kostel, o jehož podobě nejsou dostupné žádné podrobnosti. Donátory stavby současného kostela byli tehdejší majitelé děčínského panství, kteří vlastnili trojí markvartický díl, hrabata rodu Thun-Hohenstein. Kostel vysvětil salcburský arcibiskup Johann Ernest Thun-Hohenstein v roce jeho dostavby. Základní mobiliář kostela patrně pocházel z kostela původního, postupně byl bohatě doplněn. V roce 1873 byl kostel renovován, včetně opravy fasády.

Vybavení kostela bylo barokní z první poloviny 18. století. Na poprsnici kruchty se nacházelo 24 obrazů světců, dále množství soch a liturgických předmětů. Kněžišti dominoval velký oltářní obraz Svatého Martina. Na druhé galerii kruchty byl údajně gotický vyřezávaný kříž s korpusem, dále zde byla zajímavá socha Matky Boží s dvojitým obličejem, zarámovaná elipsovitým růžencem. Mosazný lustr byl ze 17. století.

Velice pozoruhodné byly předměty, prokazatelně převzaté z bývalého evangelického kostela. Šlo o kazatelnu a kamennou křtitelnici. Obě nesly letopočet 1579 a erb Lutticů.

Po roce 1945 byl kostel bez oprav a potřebných renovací. Na sklonku 60. let 20. století byl odvezen veškerý mobiliář. V současné době se z mobiliáře zachovaly pouze čtyři sochy evangelistů, které jsou po restaurování umístěny v obnoveném kostele sv. Petra a Pavla v obci Růžová. Relikviář s ostatky sv. Martina je uložen v kostele sv. Václava v Srbské Kamenici. Ostatní bohatá výzdoba a součásti mobiliáře byly přemístěny do několika kostelů na Slovensku (okres Nitra), bez bližšího určení jejich současného umístění. Jeden ze zvonů je ve zvonici kostela sv. Anny v Jablonci nad Nisou. Prasklina korpusu jej ale učinila nepoužitelným. Varhany byly postaveny v první třetině 18. století, po renovacích a úpravách byly v kostele do začátku 70. let 20. století. Poté byly odvezeny na Slovensko a jejich nejcennější část – původní barokní, bohatě zdobená skříň, skončila kdesi na pile. Mimo náhrobní desky Johana von Pomischl z 18. století, se tak z kostela zachovala nepoškozená pouze křtitelnice, která byla součástí výbavy již kostela předešlého. V současné době je uložena v hlavní lodi pod kruchtou kostela Narození Panny Marie v Benešově nad Ploučnicí. Z vnitřní strany jižní zdi lodi kostela se zachoval kamenný náhrobek Leopolda Hirsch von Pomyschl, který je deponován v Okresním muzeu v Děčíně.

Poté, kdy byl kostel zbaven mobiliáře, byl v 70. letech 20. století uzavřen. Došlo k postupnému chátrání celého objektu. V roce 1973 byl na stavbu vydán demoliční výměr a kostel tak měl následovat osud mnoha kostelů okresu Děčín, tedy zbourání. Nedošlo k tomu, ale co nesvedl bývalý režim, dokonal zub času. Stálými průsaky neopravenou krytinou došlo k destrukci krovu, takže celá střecha se v roce 1984 propadla do lodi. Následovalo mnohaleté chátrání a přeměňování stavby v ruinu. V roce 2001 byla započata rekonstrukce celé věže, byla vyměněna báň a zpevněno zdivo. Roku 2003 započala obnova kostela, která trvá doposud. V roce 2004 byl zpevněn věnec hlavní lodi a apsidy presbiteria. Na podzim 2005 byla vynesena střecha nad lodí a poté vztyčen nový sanktusník.

Kostel samotný je barokní stavbou. Má jednolodní obdélnou dispozici s hranolovu věží v západní stěně a sedlovou střechu. Užší obdélný presbitář má zaoblená východní nároží a patrový přístavek sakristie v severní části. Věž, která tvoří západní část fasády nese i při soudobé obnově nárožní pilastry s lizénovými rámci a je zakončena cibulovou bání s lucernou a makovicí. Západní stěna lodě navazující na vystouplou věž, je zakončena římsou s volutovými křídlovými zdmi. Špice je obnovena podle původní předlohy a jde o kovový zdobený dvojramenný patriarchální kříž. Obdobně je také řešena dispozice sanktusníku. Boční fasády jsou v současnosti bez omítky, patrná jsou pouze převýšená polokruhová okna a zbytky lizénových rámců a pilastry. Okolo kostela leží bývalý hřbitov z 18. – 20. století se zbytky kamenných zdí, ve kterých se původně nacházely výklenky zastavení Křížové cesty. Vedle kostela stávala barokní kaple sv. Kříže, ze které zbyla pouze čelní východní stěna se stopami po barokní štukové fasádě. Nedaleko kostela stával pozdně gotický sloup, na němž byla umístěna barokní socha Panny Marie bolestné. Socha také stávala na zděném pilíři před budovou místního kina. Původní sloup je povalen a přelomen, socha se zachovala bez hlavy a horních končetin. Před vyvezením na skládku stavební sutě zachránil torzo sochy občan Markvartic a umístil ji na svou zahradu u domu č.p. 368.

ZNAK

Nejstarší znak obce je zachován z roku 1588. Jedná se o takzvaný znak mluvící. Souměrný štít nese kolo s holí, které znamenají soudní pravomoc, na nich jsou položena dvě kopí, dva kančí kly a kančí hlava. Tyto lovecké motivy se vztahují k původnímu názvu místního potoka Ebersbach (Absbach). Znak je zdoben dubovým listím.

Obec Markvartice do dnešní doby používá červený štít, v jehož horní polovině je stříbrná kráčející lvice se zlatou zbrojí, stojící na dvou menších štítcích. Levou přední tlapou stojí na štítku vpravo, který je polcený stříbrně a černě a zadními tlapami na štítku polceném zlatě a černě. Lvice je rodový znak Markvarticů. Zlato-černě polcený štítek je rodový znak Vartenberků.

OSOBNOSTI

V 18. a 19. století pocházelo z Markvartic více významných osob. Mezi jinými:

  • Georg GAUTSCH (1753–1806), varhaník a basista.
  • Anton GRAMS (nar. 1752) , magistr filozofie, zpěvák a houslista v Salcburku, na Strahově a ve Vratislavi
  • Johann Wenzel FÜGER (polvina 18. století), činný jako sochař v širokém okruhu
  • Franz KNOTHE (1847 – 1909), ředitel učitelského ústavu v Českých Budějovicích, autor slovníku „Markvartické nářečí“
  • Paul, svobodný pán GAUTSCH z Frankenthurnu (1851–1918), rakouský ministr školství a ministerský předseda, důvěrník císaře Františka Josefa I, byl pravnukem v Markvarticích narozeného a v Benešově působícího bývalého ranhojiče GAUTSCHE z 18. století.
  • Šlechtického stavu dosáhl rovněž syn zmíněného ranhojiče, jako c.k. Dělostřelecký kapitán.
  • Hans FÜGER, sochař z počátku 18. století

NEJBLIŽŠÍ AKCE

Žádné události

KALENDÁŘ AKCÍ

listopad 2017
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30

AKCE V OKOLÍ

Žádné události

HISTORIE, TURISTIKA...

PARTNEŘI OBCE

MAS LABSKÉ SKÁLY

STATISTIKA

TOPlist